Jednorázovky

Pitomej valentýn!

14. února 2012 v 16:00 | Ajjinka
Ne všichni slaví valentýna.
Bella mezi jeho zastánce taky nepatří, i když má vedle sebe svého upířího přítele.
Ale proč? A dokáže její postoj něco změnit? :)



"Pitomej valentýn!" zafuněla jsem a naštvaně strhla papírový řetěz srdíček nad svou postelí. Čtrnáctý únor už mi lezl krkem. Všude samá červená a růžová. Srdíčka na místech, kde bych je nikdy v životě nečekala. Jako třeba u mě v pokoji. "Ráno budeš mít překvapení," napodobovala jsem hlas Alice a snažila se znít stejně kňučivě jako ona. "Bude se ti to líbit, Bello!" pokračovala jsem a vyhoupla se na nohy, abych se jimi mohla zabořit do… růžových konfet?! "Alice!" zařvala jsem vztekle a snažila se z bosých nohou dostat to štiplavé svinstvo.
Rudá vzteky jsem odpochodovala do koupelny, kde jsem si sedla na roh vany a začala si oprašovat chodidla. Když jsem zvedla hlavu, málem mě trefilo podruhé. Srdíčka na zrcadle? Rtěnkou?! Vážně?!

Travička zelená

2. ledna 2011 v 16:12 | Ajjinka
Povídka možná trošku nezapadající do Twilight ságy, krátké pomatení mysli. Co kdyby Bella nebyla ta svatá holčička a zasáhla ji moderní vlna zeleného oparu? =D

Travička zelená


Pomsta je sladká

26. března 2010 v 14:58 | Nessy
Bloody Bella
 POMSTA JE SLADKÁ

Autor: Nessy
O povídce: Rozbřesk - Bella, proměněná v upíra, jede do Seattlu zjistit, kdo je J. Jenks, jak jí to zadala Alice. Při hledání zadané adresy narazí na nějaké své 'staré známé…'                                     

Letiště (Růžena Dvořáková)

26. září 2009 v 19:19 | Alice
Růžena Dvořáková:
Letiště (31.8.09)
FF ze světa ságy Stmívání

Jasper:
Seděl jsem mezi Alicí a Bellou na nepohodlné letištní sedačce. Alespoň pro lidi určitě nepohodlná byla, viděl jsem, jak se na nich ostatní cestující marně snaží uvelebit. Z obou stran jsem cítil nervozitu a napětí. Zatímco však Alice seděla úplně klidně a její oči se střídavě zaostřovaly a rozostřovaly, Bella nevydržela chvíli v klidu. Poposedávala, klepala špičkou boty o podlahu, zalamovala si prsty, nebo alespoň každou chvilku vzhlížela k informační tabuli nad našimi hlavami.
Alice zatřepala hlavou, jako by z ní svoje vidiny chtěla vytřást. Naklonila se ke mně a tichým hlasem jsme debatovali, kam Edwarda a Bellu pošleme. Bella nás, zdálo se, vůbec nevnímala, stále seděla jako na jehlách. Na opakované Aliciny dotazy, jestli se nechce dojít najíst, vždycky odpověděla záporně a dál se nervózně vrtěla.
Přílet Edwardova letadla se přiblížil. Měl dokonce desetiminutový předstih. To bylo moc, moc dobře. Ta napjatá atmosféra vyzařující z obou dívek mě začala zmáhat. Bella se náhle narovnala a otočila se k Alici. "Myslím, že se teď najím," řekla. Alice se nabídla, že půjde s ní, ale Bella prohlásila, že by raději šla se mnou, aby se trochu uklidnila. Nedivil jsem se, kdyby takhle nervózní byla déle, má během chvíle žaludeční vřed. Z její přítomnosti už jsem nebyl tak nesvůj - její krev mě sice lákala, ale ne tak neodolatelně jako Edwarda. Myslím, že to zvládnu. Alice na mě vrhla rychlý pohled a nepatrně přikývla, aby mě ujistila, že vše bude v pořádku.
Zvedli jsme se ze sedačky a vyrazili jsme najít něco k jídlu. Prošli jsme kolem několika obchodů a restaurací, Belle ale nic nepřipadalo dost lákavé, aby se u některého z nich zastavila. To mně tedy taky ne, i když prodavač by možná… Rychle jsem se v duchu okřikl a soustředil se na naší misi.
Když jsme procházeli kolem toalet, Bella se zastavila a zeptala se: "Můžu?" No jo, taky mě to mohlo napadnout… "Budu stát tady," usmál jsem se a postavil se těsně vedle dveří. Bella vešla dovnitř.

Already Over (Alice)

9. srpna 2009 v 15:03 | Alice
Dnes jsem si tak poslouchala překrásnou písničku, Already Over a napadla mně při tom jednorázovka. Kapitovolé povídky ode mně poslední dobou vážně nepřibývají, protože nějak nemám náladu na to abych je psala. A navíc, já kapitolové vlastně píšu pořád, ale to jsou moje a ne žádně Fan fiction Tuhle povídku jsem pojmenovala podle písničky, tedy Already Over a všechno o ní se dozvíte, až si ji přečtete
Jinak, písnička při které jsem to psala je tady:

May (Fallen Angel)

11. června 2009 v 18:47 | Alice
May
Twilight fan fiction by Fallen Angel

Z POHLEDU MAY
"May?!" Hlas mého táty, úspěšného podnikatele a bankéře, se rozléhal celým domem. "Ano?" Zněla jsem rozčileně. Bylo šest pryč - v sedm měla začít oslava a já stála v pokoji ve spodním prádle, prohrabávala jsem se šatníkem, kolem mě se válely haldy šminek a přípravků na vlasy a já stále nebyla s to se rozhodnout, jaký look si zvolit pro dnešní večer. Mohla bych vypadat jako "romantická víla" - nebo možná "sexy studentka"? Nakonec jsem ale vymyslela něco mnohem nápaditějšího. Goticko-upíří princezna! "...je to můj velmi dobrý přítel a já bych chtěl, aby ses seznámila s jeho dětmi. Měli by ti jít příkladem. Celá rodina Cullenových jsou okouzlující, chytří a milí lidé - i když pochybuji, že je párty zrovna nadchne. Nevyhledávají zrovna rušnou společnost." "Co?" Celou tu přednášku jsem vymýšlela ten gotický look. Potom jsem se jako vzdělané McCarneovic děvče opravila: "Promiň, tati, neposlouchala jsem tě. Uvažovala jsem nad tím, co si vezmu na sebe." Otec jen zavrtěl hlavou. "Můžeš si vzít třeba to tričko s nápisem 2.tisíciletí, co ti ušila máma..." navrhl neobratně. Módě nikdy moc nerozuměl. "To je v poho, tati. Poradím si sama." Když s úsměvem vypochodoval z pokoje, začala jsem přemýšlet nad jeho slovy. Tedy, ne o tričku "2. tisíciletí". O té zvláštní rodině - jak že se jmenovali - Cullenovi? Pojmem "děti" mohl táta klidně myslet kluky o něco starší než jsem já... Áno. Goticko-upíří princezna May McCarneová se chystá na silvestrovský večírek svého života...

Záchvat (EvČkA)

31. května 2009 v 22:40 | Alice
Záchvat

Byl jsem zrovna v lese a čistil si svůj nádherný kožich. Pěkně chloupek po chloupku. Cítil jsem jak se mi zachytávají za jazyk a tak jsem je jednoduše polykal. Viděl jsem to před nedávnem v televizi v dokumentu "Kočky a jejich hygiena". Néé že bych byl nějaká kočka.
A pak se to stalo.

Ani láska není věčná (II. část) Alice

15. května 2009 v 14:27 | Alice
Sama jsem byla až překvapená, jak moc se vám první díl povídky Ani láska není věčná zamlouvala Vím, druhý díl jsem slibovala už včera, ale z kna jsme se vrátili až pozdě večer a už jsem to nestihla snad mi odpustíte



II. Část
Ani láska není věčná...

Ani láska není věčná (I. část) Alice

14. května 2009 v 12:41 | Alice
Zase jednou jsem se nudila a zase jednou jsem tvořila. Měla to být jednorázová povídka, ale nějak se to zvrto a byla delší, než jsem očekávala. Bude teda na dva dílky a na druhý se můžete těšit už zítra, pokud ho sem stihnu dát a pokud budete chtít je to trochu netypická povídka a myslím, že když si ji přečtete zjistíte proč. A jsou to hned dva důvody, proč je netypická pro mně. No nic, zkuste to s ní, třeba se vám zalíbí


I. Část
Ani láska není věčná...

Pojistka (Martinavesel)

23. března 2009 v 18:27 | Alice

Pojistka

  
(Momentálně čtu už po třetí Rozbřesk a i když jsem se zapřísáhla, že tohle nikdy neřeknu, tak jsem si oblíbila Jacoba, aspoň teda ve čtyřce… Je s ním sranda :D )


,, Alice!!" Zakřičela jsem hystericky, zůstala jsem jak přimražená stát u dveří a sledovala objekt mého zděšení. Alice vesele vykročila z koupelny s rozzářeným úsměvem ve tváři. Stále jsem postávala ve dveřích,oči pořád vytřeštěné na Reneesme : ,, Alice?? Co… to…má..?!?" Rozpaky jsem spolkla poslední slova. Alice odhopkala k malé stoličce kde začala kolem ní tancovat, jakoby předváděla novou barbii:,,Líbí?" Zeptala se s očekáváním pochvaly a utáhla Reneesme obří růžovou mašli, co držela její dokonalé kudrlinky pohromadě. Zkouší snad na ní nějaké své nové módní výmysly? Otřásla jsem se nad tou představou, že by mé dítě mělo dělat Alici figurínu!
Nessie se na mě zaculila leskem olepenými rtíky a ručkama v bílých rukavičkách si urovnala dlouhou lehce růžovou sukýnku. Alice jí mezitím na hlavu narazila miniaturní bílí klobouček se závojíčkem. Obě byly štěstím bez sebe: ,, To snad nemyslíš vážně!!" scedila jsem skrz zuby a potlačovala naval vzteku, stále stojíc na prahu. Alice překvapeně zamrkala, jako bych se zbláznila:,, Tobě se nelíbí? Já vím, že té růžové je trochu moc, ale já jsem ani neměla dost času nad tím pořádně přemýšlet a normálně mi eSMSky nepíšeš, tak mi přišlo, že to spěchá…"Začala chrlit tisíce slov, tím svým zvonkovitým hláskem. Co se to tu děje? Unikají mi souvislosti…Počkat!! Žádnou zprávu jsem Alice nepsala!
Přestala jsem ji poslouchat a zaměřila se na hledání v mé naprosto perfektní upíří paměti, jestli jsem někdy mé milované švagrové naznačila, aby Reneesme takhle navlíkla. Alice neustále něco reptala: ,,……no a Jacob na mě taky už celý dopoledne huláká a….." Moment!! Cože?!? Co s tím má Jacob zase společného?!?Vzhlédla jsem k Alice:,, Alice, prosím tě, můžeš mi vysvětlit, co s tím má co do činění Jacob?" Alice přestala vysvětlovat, a změřila si mě udiveným pohledem, tvářila se opravdu zmateně:,, Ale Bello, vždyť bez Jacoba to nejde!" a začala se smát jakoby zrovna řekla ten nejlepší vtip. Zřejmě nechápala, že opravdu nemám tušení, co se tady děje.
Podlaha najednou zavrzala pod těžkou vahou a za mnou se objevil Jacob. Stál asi tři metry o de mně a snažil se rozluštit můj výraz. A taky věděl proč!! To co mnou teď proběhlo, byl doslova uragán, jak se mi rozsvítilo. Jacob, teď o ustupující o krok dozadu, měl na sobě bílý oblek s malou červenou růží v pravé kapse saka a v levé ruce zaklepal modrou sametovou krabičkou.
Reneesme vesele zatleskala ručičkama.
Jacob si všiml mého rozpoložení a pokusil se o úsměv:,, Bello, já ti to vysvětlím!! Jen klid…"
Chytla jsem se pevně futra a zhluboka oddechovala:,, To je tvoje práce, že jo?" vykřikla jsem na něj a cítila jak se futra pod mýma rukama mění na jemné piliny. Poněkud zbytečná otázka, bylo to jasný! Jacob se přikrčil: ,, Bello nevyšiluj! A přestaň na mě ječet, mám citlivější sluch než ty!!" Vrčel na mě, než se jeho hlas uklidnil:,,Chceme se jen pojistit. Víš, jako takový oficiální zasnoubení…a… Nessie s tim souhlasila!" Reneesme se souhlasně usmála a přikývla.
Svraštila jsem čelo:,,"Nessie" je oficiálně 6 měsíců!!! Jacobe Blacku!!" Vařila se ve mně všechna dnes vypitá krev!! Chytla jsem se futer na jiném místě a drtila je na prach. Jacob se, ale nedal zlomit a zase spustil: "No vidíš a už vypadá na 6 let! Za chvíli už to bude velká holka, tak se zasnoubíme.. jsme si prostě souzení…" Poťouchle se usmál a nadzvedl ramena, jakoby se nic nedělo. Vzplanul ve mně požár, který mě chtěl roztrhat na kousky:,, JACOBE!!" Už to nebyl uragán…V ruce jsem rozdrtila poslední kousek dřeva, přenesla váhu na špičky nohou a povalila ho na zem…

Noc plná snů (povídka do Alice)

7. února 2009 v 1:17 | Alice
Položila jsem svou hlavu na jeho hrud' a co nejdelší dobu jsem se pokoušela udržet má víčka, která klesala stále níž… níž… a níž…

Tančili jsme. Ples - ano, byli jsme na plese. Stáli jsme spolu na tanečním parketu a já se o něj opírala, zatímco on vedl mé kroky, abych neupadla. Pluli jsme parketem tak dokonale, že se všichni ostatní dívali na nás - místo toho aby tančili sami. Stiskla jsem ho pevněji i když jsem pochybovala, že by si toho mohl všimnout…
"Neboj," řekl nenadále, "nepustím tě. Nedovolím ti spadnout." Věnoval mi jeden ze svých pokřivených úsměvů, které jsem tak milovala. Zapomněla jsem dýchat a myslela jsem si, že spadnu, ale on dodržel svůj slib a nedovolil mi to. Před chvilkou jsem mu chtěla odporovat, že bych neupadla, ale měl pravdu, tak proč se přít? Ještě několik minut jsme vyráželi dechy zapomětlivým tanečníkům a po skončení písně jsem co nejrychleji utekla z parketu. Šel za mnou…
"Nechceš se mnou dál tančit?" Možná se v jeho očích mihla lítost, křivda nebo dokonce strach.
"Chtěla bych s tebou tančit do nekonečna… a ještě déle." Jemně mě chytil za zápěstí a druhou rukou si mou tvář natočil tak, abych mu musela hledět do jeho dokonalých očí - dnes barvy tak černé, že připomínaly noc, temnější než je na zemi obvyklé.
"Ne, prosím…" Pustil mou ruku, ale ne tvář. Lehce, jakoby zkoumavě mě pohladil po tváři, po vlasech. Usmál se, smutným rezignovaným úsměvem, ale já věděla, že dnes mě nepřemění, jako mnoho nocí před tím to neudělá. Neukončí můj život dokud nebude mít jinou možnost.
"Edwarde, já už umírám. Pořád. Zatímco ty zůstaneš nadále sedmnáctiletý, já zestárnu… Edwarde… dříve či později… dříve či později zemřu a pak už bude pozdě na věčnou lásku. Edwarde, prosím." Jeho výraz ztvrdl.
"Každou noc, každý den mě přemlouváš ke kroku, kterého se nejvíce bojím. Bello, já nedokážu ukončit tvůj život. Nemůžeš po mě chtít něco tak strašného! Já… nejsem… nejsem tak silný jak se ti možná může zdát. Prosím, prožijeme spolu dlouhý a spokojený život - to ti slibuji. Jen po mě nechtěj tohle." Povzdechla jsem si. Každou noc, každý den dokola oba opakujeme své stejné argumenty, abychom toho zbylého přesvědčili o své pravdě, a přesto je můj cíl odsouzen k neúspěchu. Vím to… Edwarda nikdy nedokážu přesvědčit, ale musím se o to pokoušet. Prostě musím…

Zatřásla jsem hlavou a pohlédla mu do očí, hledajíc v nich něco co by mi mohlo napovědět o tom, jestli něco slyšel. Ale nenašla jsem nic než něhu a starost. Zakroutila jsem mírně hlavou na znamení, že mi nic není. Nebylo potřeba slov. Položila jsem znovu svou hlavu na jeho hruď a nechala se unášet proudem snů.

Tentokrát jsme nebyli na plese. Leželi jsem na naší louce. Měl zase zlaté oči, plné něhy, které na mě hleděly nevysvětlitelným pohledem. Skrývala se v něm láska, touha, ale také opatrnost.
"Už jsem ti někdy říkal, jak moc jsi krásná?" Vzal si pramen mích vlasů a začal si s ním hrát. Obtočil si ho kolem prstu a políbil mě. Cítila jsem chlad vycházející z jeho těla, ale neodtáhla jsem se. Chtěla jsem být stejná. Stejně ledová a krásná jako on, chtěla jsem, abychom spolu mohli zůstat věčně, aby naše láska nikdy neskončila. A včera už jsem málem dosáhla svého.
"Přemýšlel jsem…" Zbystřila jsem. Přemýšlel? Nad čím? Rozhodl se snad… Ne, raději jsem s neopovažovala ani doufat, že by to udělal, ale přesto.
"…stále chceš být jako já? Stále se mnou chceš strávit zbytek věčnosti?" Chvíli jsem myslela na tátu, na mámu, na Jacoba a vlastně na všechny, jejichž život někdy skončí. Dokážu existovat bez nich? Ano, pokud budu mít Edwarda po boku. A já ho budu mít po boku - navždy. "Ano, stále to chci." Můj hlas zněl rozhodněji než já sama.
"A stále trváš na tom, abych to byl já… víš kdo, kdo tě přemění?" Co se to mihlo v jeho očích? Prosba?
"Jo."
"Nemohl by Carlisle… já… mohl bych tě zabít, nemusel bych se udržet." Vzal mé ruce do svých a velice pevně je sevřel.
"Edwarde, chci abys to byl ty." Rezignovaně se usmál.
Za chvilku jsem cítila jeho studený dech na svém krku. Chvilku se nehýbal, jakoby váhal. Přeběhl mi mráz po zádech, a on mi pomalu začal líbat krk. Čekala jsem na bolest s nedočkavostí, ale on se snažil, abych měla život obohacen o ještě jednu dokonalou vzpomínku. Ochutnával můj krk ještě pár minut a já si pomalu přestávala být jistá jeho rozhodnutím, když to přišlo. Něco protrhlo tenkou kůži na mém krku.
Bolest. Obrovská. Z mého těla vytékal život a přeléval se do jeho úst. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je krev důležitá. Nechtěla jsem, abych zemřela. Chtěla jsem žít, ještě chvilku. Ještě jednou jsem na něj chtěla pohlédnout očima člověka. Nebyla jsem na to připravená, ještě jsem nechtěla odejít ze světa slunce.
Přestávala jsem cítit kontrolu nad svým tělem. Stále víc a víc mě svíral. Má láska. Můj vlastní zázrak. Má krev se ztrácela z mého těla. Možná to tak mělo být. Věčnost možná přicházela takto. Usmála jsem se.
"Miluji tě." Vydechla jsem naposled. Pak nastala tma, jen z dálky jsem slyšela nářky. Toužila jsem po tom ho utišit - chtěla jsem ho obejmout, ale nebyla jsem ve svém těle. Viděla jsem ho, jak nade mnou klečí a svírá mě v náručí.

"Bello?! Bello! Co se děje?!" Otevřela jsem oči, a přes slzavou hradbu pohlédla do jeho tváře.
"Ach," vydechla jsem a obtočila své paže okolo jeho krku.

Letiště z pohledu Alice (povídka od martinyvesel)

25. ledna 2009 v 21:23 | Alice
Dojeli jsme na letiste. I kdyz byl Jasper se mnou, byla jsem nervozni. Neustale me znepokojovalo moje videni, ktere jsem nemohla pochopit. Prehravala jsem si ho v hlave a hledala sebemensi malickost, ktera by me zavedla na spravnou stopu.

Vystoupili jsme z auta. Po ocku jsme sledovala Jaspera, bylo pro nej tezsi ovladat se, ale musela jsem ho pochvalit, snazil se. Vzala jsem Bellu za loket a vedla ji k vytahu, jak male decko, vim, ze ji to urcite rozcilovalo, tvarila se zmatene, ale ja jsem mela divny pocit mit ji neustale pod kontrolou. Jasper vycitil moje emoce, jen co jsem se mu podivala do oci, vsechny moje obavy byli tatam..S usmevem na me mrkl.

Mlcky jsme dosli na nas terminal. Bella byla cim dal tim bledsi, jako by mela chorobny strach z letani a mi byli letistni personal starjici se o VIP pasazera...
.Asi stokrat sem se ji zeptala jestli nema hlad. Vzdy me odbyla, nemela na nic naladu a porad se tvarila vystrasene:

,, Bello nemej strach, za chvili je tu Edward, mi to vyresime.'' Mrkla jsem na Jaspera aby taky trochu prispel, zoufale se na me podival:,, Vic uz to nejde!'' krikl hlasem, ktery Bella nemohla slyset.

Vsichni jsme zase zacali tupe zirat na tabuly priletu a sledovali jak se cisla meni. Edwardovo letadlo melo pristat do 20 minut. Vzala jsem Jaspera za ruku, oci stale na obrazovce, mysli v mych vidinach. Nedavalo mi to smysl. Baletni studio, video, Belliny cervene oci. Porad dokola jsem si to prehravala… Ne, Bella tu nesmi zustat…
V tu chvili se Bella zvedla ze sedadla.Projel mnou sok, jako by se mi utrhl pes z voditka:

,,Asi bych mela neco snist, uz mam docela hlad'' Neodpovedela jsem a automaticky jsem se zvedla. Bella me zarazila:,, Muze jit se mnou Jasper, prosim? Necitim se moc…potrebuji..''

Pochopila jsem. I kdyz sem byla jeste stale zmatena. Na jednu stranu jsem ji nechtela spoustet z oci, kdyby se neco stalo Edward by to vycital me! Jenze nechtela jsem aby si Jasper myslel, ze mu neduveruji:

,,Jasne Bello…chapu.''Usmala jsem se na ni, aby si nepripadala hloupe, ze je prakticky zavisla na Jasperovych schopnostech. Ano v jeho pritomnosti se clovek i jakekoli jine stvoreni, citi velmi uvolnene, ani nevedela jak ji rozumim.

Jasper se zvedl a kyvl mym smerem abych byla klidna, odhadl moje myslenky. Vzal Bellu kolem pasu a odesli smerem kde byli restaurace, jen co mi zmizeli z dohledu, ponorila jsem se znovu do svych myslenek…Zavrela jsem oci a polozila se na sedadlo tak, aby to vyadala jako unaveny cestujici cekajici na let, prece jenom jsem byla mezi lidmi…
Pokud jsem si driv myslela, ze u upiru neni mozne aby spali, tak ted jsemsi nebyla docela jista. Jasper mnou musel zatrast abych se vynorila ze svych myslenek.
Otevrela jsem oci a uvidela Jasperuv vydeseny vyraz:

,,Neboj, jsem mezi zivymi..''Slovu zivymi jsem se musela trosku uchehctnout:,,…jen jsem premyslela!'' A pousmala jsem se na nej..Jeho strnula tvar se nezmenila…V tu chvili mi to doslo. Rozhledla jsem se kolem:

,, Kde je Bella?!?'' Klekl si prede me a sklopil si oblicej do dlani;, Jaspere!!! Kde je Bella!!'' Najednou jsem zase ucitila to povedome mravenceni…oci mi zcernaly, hlava mi vybrovala:,,Ne!!'' Vykrikla jsem… moje videni mi ted davalo smysl, znovu jsem se, ted uz se stejne stuhlym vyrazem jako mel on, na nej podivala. Zvedl hlavu:,

, Je mi to moc lito…'' zeseptal a ja jsem nemohla citit zlost.. melo mi dojit proc se mi moje videni nezmenilo, Bella uz byla rozhodnuta!!

Zvedla jsem oci a podivala se do prostoru nad Jasperovou hlavou, byl tam Edward, urcite uz vsechno vedel…povzdechla jsem si… tohle mi nikdy neodpusti!

Rose a Emmett (povídka od Alice)

23. prosince 2008 v 15:12 | Alice
Noo, takže jsem se konečně rozhodla dát sem tu sliboanou povídku Něco vám o ní řeknu Je to vlastně o tom, jak Rose našla Emmetta a zachránila ho před mědvědem A jinak, zase to končí přemněnou... jak jinak, to je ale tak smutné téma. Ta přemněna v upíra, začínám se normálně bát o ní psát. I když vám to při čtení nepřijde, je to docela těžké o tom psát, vždycky když se do toho dám, tak mám na krajíčku A v textu to potom nějak extra smutně nevypadá
Povídka o Esme je prý lepší, ale tahle se taky líbila takže se usadte do židle, moc se mi nesmějte a kritizujte
Click na CČ

 
 

Reklama