My Way - 22. kapitola

22. února 2012 v 23:38 | Ajjinka |  My Way

15+ za jeho slovník ;)

Nikdy bych neřekl, jak těžký může bejt zvládnout dvě holky naráz. Během krátký chvíle se všechny moje představy o švédskejch trojkách rozplynuly. Ne, do toho bych rozhodně nešel. Alice se bránila, snažila se mi vyvlíknout, a protože sebou neustále mlela a já musel držet Bellu, aby sebou neflákla o zem, skoro se jí to podařilo.
"Já chci tancovat!" vrtěla se. Chovala se jako rozmazlenej fracek. Co se to s ní kurva stalo? Kde byla nějaká autorita?!
"Já toho chci!" nedal jsem se a chytil ji kolem pasu, abych si ji mohl vyhoupnout vejš. Byla malá, takže to nebyl zas takovej problém, a zároveň jsem mohl dál držet Bellu, která vypadala, že každou chvíli vyhodí večeři. Pevně jsem doufal, že bude mít dostatek rozumu na to, aby ji nehodila na mě. "Alice, přestaň sebou házet!" zavrčel jsem, už jsem jí měl dost.

"Nejsi můj táta!" brblala. "Hej, Jaspere! Pomoc!" Nestačil jsem se ani ohlídnout a už na mně visel i ten kluk v brejlích a snažil se mi Alice vytrhnout. Do prdele, co se to tu děje?! "Úplně se pomátnul!" začala mě obviňovat. Vytrhla se mi a schovala se za ramenem toho kluka, skoro za ním nebyla vidět. Ten se snažil vypadat drsně, vůbec mu to nešlo. Vypadal dál jako kretén.
"Co se tu děje?"
"Nepleť se do věcí, do kterejch ti nic není," poradil jsem mu. "Alice, jdeme domů!"
"Ne!" Jediný slovo a já po něm viděl rudě. Vydechnul jsem pusou a rozhlídnul se kolem, abych po ní hned neskočil, nepřehodil si ji přes rameno a neodtáhnul ji odtud násilím.
"Dej si odchod," řekl mi ten brejloun a trochu se napřímil. Žádnej dojem to na mě neudělalo, protože jeho hlas tak jistě nezněl.
"Edwarde, nějakej problém?" Objevil se Emmett vedle mě. No skvěle. Kde celou dobu byl?
"Mladej vysírá," vysvětlil jsem. "Alice se chová jako spratek, jdeme domů…"
"Už? A co tu dělá ona?" kývnul směrem k Belle, která mi visela na druhým rameni a měla co dělat, aby se udržela vzpřímená.
"My někam jdeme?" vmísila se do naší malý debatky. Popravdě ani nevypadala, že by dokázala stát rovně bez podpory. Kolik toho kurva vypila?
"Ne, nikam nejdem… Emmette, potřebuju je dostat ven."
"Já nikam nechci!" vzpírala se Alice ještě dřív, než se po ní Emmett natáhnul. Už nevypadala, že by jím byla kdovíjak okouzlená. V tuhle chvíli jsem to ale ani nemohl brát jako úspěch. "Proč tu nemůžu zůstat, Edwarde? Slibuju, že nebudu pít! Budu se chovat slušně! Prosím!"
Na okamžik jsem útrpně zavřel oči. "Alice, nehraj tu divadlo -" Chtěl jsem pokračovat, ale zarazil mě až nepříjemně příjemnej hlas.
"Já na ni dám pozor," ujišťovala mě Rosalie. Ušklíbnul jsem se.
"No jasně. Alice, jdeme!"
"Myslím to vážně, Cullene, dáme na ni s Emmettem pozor." Chvíli jsem těkal očima mezi ní a Emmettem, kterej se snažil tvářit nezúčastněně, jak jen to šlo, a přemejšlel jsem, jakej háček v tom může bejt. Nezdálo se mi, že bych měl Alice svěřit zrovna do jejích rukou. Nevěděl jsem, čeho je schopná.
"Fakt, brácho, odveď Redayovou, já dám na prcka pozor," usmál se na mě a chlapsky mi stisknul rameno. "Přivedeme ji domů celou, věř mi." Jo, to by mohl říct každej, ale fakt, že to říkal zrovna Emmett, tomu dodal na věrohodnosti.
"Fajn," ustoupil jsem nakonec. "Ty," ukázal jsem prstem na Alice, "se budeš chovat slušně, nebo letíš domů hned ráno. A ty," ukázal jsem na toho brejlouna, "dotkneš se jí a budeš hledat svý koule po zbytek života, rozuměls?" Polknul a kývnul hlavou. "Chytrej kluk," usmál jsem se na něj, ale s přívětivostí ten úsměv neměl nic společnýho. Jen potvrzoval to, co jsem řekl.
"Děkuju!" zapištěla Alice a chtěla se na mě zase pověsit, ale protože Bella udělala další nečekanej pohyb a já ji musel strhnout na sebe, nestačila to. Držel jsem chichotající se Redayovou kolem pasu a přes její rameno se útrpně podíval na Emmetta. Žádnýho projevu lítosti jsem se nedočkal, naopak vypadal, že se dobře baví. Jo, já se taky mohl skácet na zem v záchvatu smíchu, jaká to byla neuvěřitelná prdel! "Budu hodná, fakt!" slíbila Alice a vážně přikývla. Nevěřil jsem jí ani slovo a jen doufal, že na ni Emm s blondskou dokážou dát pozor. Radši jsem nad tím nechtěl víc přemejšlet, jinak bych si to určitě rozmyslel a táhnul se domů s oběma.
"Zvládneš to?" zeptal se Emmett hloupě. Protočil jsem oči a Bellu objal jen jednou rukou, abych z kapsy mohl vytáhnout mobil. Teprve osm. Vyvolalo to u ní jen další hihňání. Doopravdy byla úplně mimo. Nechápal jsem, jak se mohla dostat do takovýho stavu. Ona, která nepila. To na ni vůbec nikdo nedohlížel? Asi ne. A jestli jo, tak dost na hovno. "Kdyby něco, tak volej." Naposledy mě poplácal po zádech a i s Alice zmizeli v davu. Nasraně jsem sledoval, jak s nima jde i ten blonďatej vocas.
"Bello?" zkusil jsem na ni promluvit. Reagovala, ale vůbec ne tak, jak bych chtěl a jak bych potřeboval. "Máš u Angely bundu?"
"Kde je Angela? Ang!" zakřičela a vzepřela se rukama o moji hruď, aby se mohla odtáhnout a najít ji. "Angelo!" Povzdechnul jsem si a vzal ji kolem pasu, zase se zahihňala. No to mě poser. Redayová se hihňá sama sobě… Tohle začínalo bejt čím dál divnější. Kde se tu vlastně vzala? Tipoval bych, že bude sedět doma na zadku a dělat všechno, co jí ten omezenec řekne, jako to dělala doteď. Překvapilo mě, že tu je, dokonce víc, než to, v jakým je stavu.
"Najdeme Angelu, ok?" Podle toho pohybu, co udělala hlavou, jsem usoudil, že svým způsobem souhlasila. Ruku - ani jinou část těla - bych za to do ohně nedal, ale nezbejvalo nic jinýho, než si to domyslet. "Tak se mě drž."
Procpat se mezi hlučícíma lidma, který za žádnou cenu nechtěli uhnout, abychom mohli projít, bylo dost na hovno. Navíc s Bellou, která najednou všechny ty neznámý lidi začala zdravit… Někomu tady bude zejtra pěkně blbě.
U stolu, kde jsem Angelu naposledy viděl, nikdo nebyl. Jen jedna holka spala s hlavou položenou na stole. Šťouchnul jsem do ní, ale kromě toho, že se zavrtěla, to žádnej účinek nemělo. Zkusil jsem to jinak, posadil Bellu na jednu z volnejch židlí a sám si kleknul k tý pod obraz zlitý slečně.
"Prosím tě," začal jsem a pokusil se jí zvednout hlavu. Zamžourala na mě a pak se ušklíbla.
"Jdi se vycpat!" Bylo to jediný, co řekla, než to čelem napálila zpátky do desky stolu. Zaraženě jsem zamrkal. To tu nikdo nebyl zvyklej pít?!
"To je Maggie!" informovala mě Bella nadšeně, když se ke mně nebezpečně naklonila. Byl jsem připravenej ji kdykoliv chytit, kdyby se převážila až moc. "Je to nevěsta!" Cvak. Jestli tohle byla nevěsta, tak… "Je krásná, že jo?" nadhodila a zapíchla do mě pohled, kterej jasně říkal, že to nebude pěkný, když nebudu stejnýho názoru.
"Nádherná," souhlasil jsem. "Nevíš, kam šla Angela?" Pokrčila rameny. "A chceš vzít domů?" Proč se nezeptat narovinu? Tahle holka určitě nevypadala na to, že by ji dneska někam vezla. A v tomhle stavu jsem ji tu samotnou nehodlal nechat ani náhodou.
"Já domů nemůžu. Angela mi to zakázala," řekla vážně. "Cullene, co tu vlastně děláš? Myslela jsem, že se se mnou nebavíš!" Nemůže domů? Nějak to do sebe nechtělo zapadnout. Bylo to už skoro tejden, co jsem ji viděl naposledy a to ani náznakem nevypadala, že by mě chtěla poslechnout, když jsem jí radil, aby se nevracela domů. Že by se do ní nakonec pustila Angela? Vypadalo to tak.
"Pojď, vypadneme odsud," zamručel jsem a vstal. "Tohle je tvoje?" ukázal jsem na jednu z bund přehozenou přes opěrku židle. Zavrtěla hlavou. "Tahle?" Natáhla se po ní, takže nejspíš byla její. Jestli ne, nezajímalo mě to. Hlavně, že venku nezmrzne. Podepřel jsem ji, protože měla problém se postavit, a počkal, až si zapne zip. Když to udělala, rozzářila se, jako by se jí povedlo něco nemožnýho… Nechtěl jsem se znovu cpát mezi lidma, takže jsem automaticky zamířil k bočnímu vchodu.
Konečně jsem se mohl pořádně nadechnout, ani jsem si neuvědomoval, jak hnusně bylo vevnitř vydejcháno. I Belle udělal čerstvej vzduch dobře, zatočila se na místě a pak opilecky zavrávorala, takže jsem ji už zase musel chytit.
"Co tě to napadlo? Takhle se zkárovat," zavrtěl jsem hlavou. "Čekal bych od tebe něco rozumnějšího."
"Maggie má rozlučku," vysvětlovala a šlapala si přitom na jazyk. I když tahle chvíle byla šílená, ona byla vážně vtipná. Pobaveně jsem ji vedl vedle sebe. "Říkaly, že to bude na chvíli, ale!" dramaticky změnila hlas. "Nebylo to na chvíli," zasmála se. A protože zněla tak, jak zněla, smál jsem se taky. I když byla slušně opilá, zdálo se, že dokáže celkem v pohodě komunikovat. Rozhodnul jsem se, že toho rovnou využiju.
"Cos to říkala o tom, že nemůžeš domů?" zajímal jsem se. Nešlo mi to do hlavy. Měl jsem ji za ustrašenou holku, která se neuměla vlastním problémům postavit čelem. Nějak jsem si nedokázal představit, že by to zničehonic udělala.
"Slyšel jsi někdy o manželský krizi, Cullene?" Rozesmál jsem se, opravdově.
"Jo, něco mi to říká," přiznal jsem.
"Tak to je asi ono," zamračila se před sebe. "Víš, tu zprávu jsem myslela vážně," změnila najednou téma a plaše ke mně vzhlídla. "Zapomněla jsem ti poděkovat."
"V pohodě," pronesl jsem, ale nedokázal se jí podívat do očí. K čemu by mi to bylo? Nechtěl jsem vědět, jak se na mě dívá. To poslední, co mi chybělo, byl nějakej její posranej pocit vděku za to, co jsem udělal. To jsem nepotřeboval. Jestli se mi jí podařilo otevřít oči, měl bych bejt spokojenej.
"Nemyslím si, že je to v pohodě, Cullene." Ne, ona to prostě nemůže nechat ležet. Musí se v tom dál nimrat. Koho mi tím jenom připomínala…? "Peter je…" Proč se sakra odmlčela? Zastavil jsem uprostřed kroku, jako bych ji tím snad donutil dokončit větu.
"Peter je co?" dostal jsem ze sebe kysele. Tohle mě vytáčelo. "Jsme zase u toho? Budeš ho omlouvat? Co to bude tentokrát?" odfrknul jsem si. Nejradši bych ji pustil a prostě šel, protože tohle byl přesně ten důvod, proč jsem se jí neozval. Když se jednalo o něj, byla jako slepá, hluchá a pitomá zároveň. V jejím případě víc než nebezpečná kombinace.
Překvapeně zamrkala. "Nevyzpytatelný," dořekla nakousnutou myšlenku. Obočí se jí skoro spojilo v jedno, jak hnusně se na mě podívala. S poraženým výdechem zavrtěla hlavou a vytrhla se zpod mojí ruky. Ty svoje si založila těsně k tělu a šla ode mě vrávoravě pryč. Tuhle scénu jsem nesnášel. Nesnášel jsem to, že přede mnou utíkala.
"Bello, počkej!" zavolal jsem za ní. I sám sobě jsem zněl zoufale. Pitomý ženský! Pitomá ženská, která neví, co chce! "Tak zastav!" Otočila se čelem ke mně, ale nezastavila. V jejím momentálním stavu to nebyla zrovna dobrá volba, ale zatím vypadala, že ví, co dělá.
"Proč? Abys na mě zase mohl vyjet?" uchechtla se, ale moc vesele nezněla. Jestli jsem měl na něco talent, určitě na to, že jsem uměl všechno dokonale posrat. Tohle jsem neplánoval. Neplánoval jsem ani to, že se s ní ještě někdy uvidím. Jasně, Hanover bylo malý město, museli jsme se potkat, ale nechtěl jsem s ní mluvit. Chtěl jsem ji nechat za sebou, vysrat se na všechny ty sračky kolem ní a jejího debilního manžela, kterej šukal tu nechutnou blondýnu, která Belle nesahala ani po kotníky. Nechtěl jsem se tím dál zabývat, už jenom proto, že to nechtěla ona. Měla svou hlavu, a když nepila opilá, mohla ji normálně používat. Jestli chtěla žít takovej život, jakej si vybrala, asi k tomu měla nějakej důvod. I když jsem ho nechápal a pochyboval jsem, že někdo jinej jo.
"Omlouvám se," vydechnul jsem a zajel si nervózně rukou do vlasů. Neměl jsem ponětí, co se mnou dělala, ale cejtil jsem, že právě přišla ta chvíle, kdy bylo vhodný se omluvit. "Kam vůbec jdeš?" snažil jsem se to nějak zamluvit a trochu přidal na kroku, abych ji dohonil. Nelíbilo se mi, že je tak daleko ode mě. Chtěl jsem ji mít na očích, aby se jí něco nestalo. S jejím štěstím a rovnováhou tu byla velká pravděpodobnost, že o něco zakopne a sletí na zem.
"Pryč," zahihňala se a rozhodila rukama. Mátla mě tím, jak strašně rychle měnila nálady. Nedokázal jsem říct, jestli je to proto, že je opilá, nebo něčím jiným. "Chceš jít se mnou?"
Místo odpovědi jsem ji dohonil a s rukama v kapsách kráčel vedle ní. Nevěděl jsem, kam má namířeno, ale moc dobře jsem věděl, kam nakonec dojde. Nemohla domů a já stejně nevěděl, kde přesně bydlí. Angela podle všeho nebyla doma, a protože byla sobota večer, pochyboval jsem, že by na tom Carmen byla jinak. A ani na chvíli mě nenapadlo, že bych ji nechal jít někam samotnou.
Myslel jsem, že mě prokoukne, když jsem záměrně změnil směr, ale nic neříkala. Trochu mě děsilo, že byla najednou zticha. Čekal jsem, že bude mluvit o blbostech, který mě absolutně nebudou zajímat, nebo že bude dělat cokoliv jinýho, ale že půjde v tichosti vedle mě, to mě zaskočilo.
A když nic neřekla, ani když jsem otevřel dveře do našeho baráku a v klidu vešla dovnitř, začínal jsem si říkat, jestli se jí něco nestalo.
"Seš v pohodě?" Zmateně se na mě podívala. "Celou dobu mlčíš." Usmála se. Prostě jen tak.
"Přemýšlela jsem…" odpověděla po chvíli. Studenej vzduch jí asi udělal dobře, líp vyslovovala a i její postoj byl o dost jistější. "Proč jdeme k tobě?" Zajímalo mě, jestli jí fakt, že nejdeme ke kolejím, došel až teď, nebo to věděla celou dobu. Ale ptát jsem se nechtěl.
"Je to blíž?" pokrčil jsem neurčitě rameny. To byla pravda, kterou nešlo vyvrátit. Přešlápla a já už se jí chystal pomoct, ale zastavila mě rukou.
"Nesnáším tyhle stavy…" zasténala.
"Děláš, jako bys je dobře znala," ušklíbnul jsem se. Na to nic neřekla.
Vyjít schody a odemknout nakonec nebyl takovej problém, jak jsem si myslel. Nepotřebovala podpírat, dokonce i bundu si zvládla sundat sama. Ona - stejně jako její metabolismus - pro mě byla záhadou. Nikdy jsem nevěděl, co od ní čekat. Všechno tím neuvěřitelně stěžovala. Znal jsem holky, na kterejch jsem na první pohled poznal, o co jim jde. Hodilo se to a já toho nadšeně využíval. Ale u ní… nic.
"Bydlíš tu sám?" zeptala se. Po tom, co si zula boty, šla nesměle dál. Rukou přejížděla po hranách nábytku a opatrně pokukovala kolem. Byl to zvláštní pohled - vidět ji tady.
"Ne," zamumlal jsem. Taky jsem si stáhnul bundu a pověsil ji na věšák. "Je to byt Emmetta, vidělas ho v klubu." Skoro neznatelně pokývala hlavou. Proč jsem byl tak nervózní? Pořád mi přišlo, že bych měl něco udělat, něco jí nabídnout, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hovno.
"Máte to tu pěkné," pousmála se a podívala se na mě. Teď jsem to byl já, kdo celej nesvůj přešlapoval z nohy na nohu. Tak strašně mě štvalo, že nevím, co se jí honí hlavou… Šla dál do bytu a do každýho pokoje nakoukla. Až došla k tomu mýmu. Jen jsem postával za ní a divil se sám sobě, že ještě dokážu bejt v klidu, když tu doopravdy je. "Můžu?" zeptala se potichu. Jen jsem přikývnul. Chtěla jít dovnitř? Do prdele… Představa, že bude stát vedle mojí postele. Opilá… Ošil jsem se.
Vešla dovnitř. Nikdy to nemohlo bejt snazší. Byla tady. Stačilo málo a mohla bejt moje. Nebyl by problém ji svést, cejtil jsem to, ale… Bylo to to poslední, co mě teď zajímalo. Chtěl jsem vědět, co se stalo. Proč tak moc pila a proč se nevrátila domů. Doufal jsem, že za to můžu já. Že jsem ji přiměl k tomu, aby se zachovala rozumně, když to doteď sama nedokázala. Toužil jsem po tom, abych to byl já, kdo jí pomohl. Abych věděl, že všechno to, co jsem udělal, nebylo naprosto zbytečný, jak jsem si zatím myslel.
Otočila se ke mně a váhavě se usmála. Natáhla ruku do prostoru před sebou a já k ní váhavě došel. Chytla mě za triko a už jen z toho jednoho posranýho doteku, kterej naprosto nic neznamenal, se mi zadrhnul dech. Kurva, co to dělá?
"Děkuju," zamumlala a zvedla ke mně oči. Pod tím pohledem jsem se oklepal. Kolikrát jsem si ji takhle představoval? Chtěl jsem ji, od první chvíle. Kolikrát jsem ji viděl před očima, když jsem si jak ten nejztracenější případ honil péro ve sprše? A teď tu stála a dívala se na mě takhle… Do prdele. "Cullene, já tě chci…"
Trvalo mi o něco dýl, než mi došlo, co to řekla. A jak to řekla. Prudce jsem vydechnul a trochu se od ní odtáhnul, triko se mi napnulo, jak ho pořád držela v prstech.
"No," polknul jsem, "to je moc hezký." Moc hezký?! Nevěděl jsem, o co jí jde a proč to dělá. Od první chvíle musela vidět, jak se mnou mává a tím, že se mi sama nabízela, mě doháněla k šílenství. Trpěla schizofrenií, nebo jsem začal bláznit já? "Měla by ses vyspat, Bello," vykoktal jsem ze sebe chraplavě. Snažil jsem se dívat kamkoliv jinak, než na ni, protože mi to strašně ztěžovala. Musel jsem myslet na něco jinýho, ne na ni.
Tady.
Nahou.
Pode mnou.
"Můžeš si vzít postel," vyklopil jsem ze sebe rychle a dal se na zbabělej ústup. Už jsem to nemohl vydržet, ona mě chtěla. Bylo jedno proč, prostě to tak bylo. A kdybych hned neodešel, dopadlo by to přesně tak, jak chtěla. Ošukal bych ji a bylo by mi u prdele, jak se na to bude dívat zejtra, až se probudí s kocovinou na krku… Zabouchnul jsem za sebou dveře a z venku se o ně opřel. Jen silou vůle jsem nezmáčknul kliku a nešel zpátky…
Ona by toho dřív nebo později litovala a o to jsem nestál.
Byla to Redayová. Vdaná ženská, která mi bez okolků vlepila facku, kdykoliv jí to přišlo správný. Ta, která mě ignorovala a kvůli který jsem se pral, aniž by z toho čouhalo to, že se se mnou za rohem vyspí, protože na ni udělám dojem.
Do prdele.
Tohle byl kurevsky velkej průser.
A pokud si ho okamžitě nevyhoním, bude ještě větší.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 thesims2-creator thesims2-creator | Web | 22. února 2012 v 23:40 | Reagovat

pěkně zvolené barvy na designu..=)

2 Bára Bára | 23. února 2012 v 0:50 | Reagovat

To byla zase rychloost...=). Ted by to ale fakt chtělo rychle další pokračování... :-D

3 Lian Lian | 23. února 2012 v 8:45 | Reagovat

uuuzasny, rychle dalsi!!!! :-D

4 Ajjinka Ajjinka | 23. února 2012 v 10:50 | Reagovat

[1]: Díky :-)

[2]: [3]: Dík, holky ;-) Ale věřte, že tím, když napíšete jen "rychle další" mě nepopoženete :-P

5 Bára Bára | 23. února 2012 v 22:07 | Reagovat

Tak sem napiš číslo konta nebo adresu kam máme posílat čokolády... :-D

6 Ajjinka Ajjinka | 23. února 2012 v 22:29 | Reagovat

[5]: Mmm, lákavý :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama