My Way - 19. kapitola

15. února 2012 v 22:32 | Ajjinka |  My Way

15+ za jeho slovník ;)

Sázel jsem na to, že pět prášků proti bolesti a nějakej ten spánek mi pomůžou nahodit se do normálu. To byla chyba. Spal jsem blbě, pořád jsem se převaloval, a jakmile jsem to udělal, ozvala se nějaká část těla, která se mi snažila říct, že jí tahle poloha vůbec nevyhovuje. A takhle to bylo pořád. Možná proto jsem měl ráno ještě blbější náladu než večer, kdy jsem byl se vším víceméně smířenej.
Ráno jsem si dal dlouhou sprchu a pak se chvíli před umyvadlem přemlouval, abych zvednul hlavu a konečně se na sebe podíval do zrcadla… Když jsem to udělal, začal jsem se smát. Jestli mi něco chybělo k naprostý dokonalosti, byla to paleta různejch barev, kterou jsem se teď měl na ksichtě.
No do prdele.

Doploužil jsem se zpátky do pokoje a zapnul si počítač. Když jsem čekal, než ten křáp naběhne, vzal jsem si k sobě mobil. Překvapilo mě, že mám osm zmeškanejch hovorů. Lehce jsem semknul obočí a vytočil číslo Alice. Co mohlo bejt tak akutního, že mi tolikrát volala? Nebo hůř, co se mohlo tak strašnýho stát? Poslouchal jsem vyzváněcí tóny a byl nervózní. Dlouhou dobu to nebrala, až jsem si začínal myslet, že si ze mě dělala srandu, ale jako by poznala, že moje myšlenky směřujou tímhle směrem, zvedla to.
"Edwarde!" zaječela. Musel jsem si telefon odtáhnout od ucha, aby mi nepraskla hlava.
"Ztiš se, jestli nechceš, abych to položil," zamručel jsem podrážděně. Z jejího tónu mi okamžitě došlo, že se nic vážnýho nestalo. Měl jsem takový štěstí, že se určitě jen nudila a já byl první, koho by mohla otravovat. Převalil jsem se na záda a s telefonem u ucha se díval do stropu.
"Ty seš ale příjemnej!" vyjela na mě, ale nebylo to nic v porovnání s Belliným výstupem ze včera. "Hádej, co se děje o víkendu!" Tak rychle se dokázala přepnout na nadšenej režim, nikdy jsem nechápal, jak to dělá.
"Co se děje?" povzdechnul jsem si. V jednu chvíli mi bylo skoro líto, že nedokážu projevit větší nadšení, ale abych byl upřímnej, moc mě věci, který ji naprosto nadchly, nebraly. Plesy, výstavy, demonstrace. To nebylo nic pro mě.
"Přijedu za tebou!" zapištěla nadšeně.
"To je super, Alice, doufám, že si to užiješ," odpověděl jsem, aniž by mi došlo, co to vlastně řekla. Trvalo mi to jen půl minuty divnýho ticha, než mi došel význam jejích slov. "Cože?!"
"Jó, no není to super?! Táta mi už zabookoval letenku! Máme prázdniny a já měla narozeniny a máma se ptala, co bych chtěla jako dárek a mě napadlo, že tě přijedu navštívit a oni neměli nic proti!" mlela pátý přes devátý. "Já se tak těším! A ty? Edwarde? Ty nemáš radost?"
"Radost? No… jo, jasně," zkoušel jsem z toho nějak vybruslit. "Nemáš tam někde Esme?" zeptal jsem se s nadějí. Potřeboval jsem vysvětlit, co to má znamenat a proč se to dozvídám až teď, když z toho v podstatě nejde vycouvat… Co kdybych náhodou něco měl? Měl jsem plno plánů!
"Ne!" odpálkovala mě Alice okamžitě. "Máma tady není, jsem tu sama. Ty, Edwarde, je u vás zima?" zajímala se. S dalším povzdechem jsem se podíval z okna, kde od rána padala ta bílá sračka.
"Jo, řekl bych, že jo…"
"Zatraceně, to mi trochu kazí plány… No to nevadí! Těšíš se, viď?! Já strašně! Tak jo, jdu balit. Ještě se ti ozvu. Pozdravuj Emmetta," nezapomněla dodat a pak už telefon ohluchnul. Vytřeštěně jsem zíral před sebe. Buď něco brala, nebo… něco brala. Připadal jsem si jako debil, protože jsem za ní byl minimálně o několik kroků pozadu. Nestíhal jsem jí. A to solidně.
Ještě celej zaraženej jsem vstal a mátožně se dovlekl do kuchyně, abych si udělal něco k jídlu. Měl jsem hlad, ale žaludek a střeva se mi nepříjemně svíraly a já si nebyl jistej, jestli v sobě udržím cokoliv, co bude obsahovat nějaký zdraví prospěšný éčka. Nechtěl jsem klesnout tam, kam Rosalie a cpát se tím, co je určený pro králíky a podobný hlodavce… Nakonec jsem si otevřel jen sušenky neznámýho původu. Přežvykoval jsem je opřenej o kuchyňskou linku a bez zájmu zkoumal datum spotřeby, protože chutnaly nějak divně. Žádný jsem ale nenašel, takže bez milosti letěly do koše.
"Konečně ti to sluší," ozvalo se za mnou. Musela tam už chvíli stát, ale já si jí vůbec nevšimnul. "Komu mám za tohle poděkovat?" zeptala se škodolibě a mávla rukou směrem ke mně.
"Spolek samolibejch odbarvenejch blondýn to nebyl, takže můžeš bejt v klidu. Žádnou zásluhu na tom tvůj pofiderní druh nemá," ušklíbnul jsem se. Svaly na tváři už tak nebolely, celkem slušně jsem dokázal fungovat. Alespoň jedna dobrá zpráva tohohle posranýho dne.
"Zase jsi snídal vtipnou kaši, viď? Aspoň jednou by sis do ní mohl namíchat trochu inteligence a důstojnosti," oplatila mi. Nebezpečně jsem zúžil oči.
"Ale ty seš mi nějaká chytrá… Nevěděl jsem, žes byla na transplantaci mozku," usmál jsem se. "Příště ti přinesu do špitálu kytky."
"Udav se, ubožáku," zavrčela a ne moc něžně mě odstrčila stranou, aby se mohla prodrat k jedný ze skříněk. Zase ubožák? Začínal jsem bejt na to slovo lehce alergickej.
"Ale no tak…" klidnil jsem ji. "V noci nic nebylo?" Nasraně vypustila vzduch z pusy a práskla o linku něčím, co vyndala ze skříně. Pak se na mě otočila. Oči jí žhnuly a já měl chuť udělat alespoň krok zpátky. Čistě pro jistotu.
"Možná by i bylo, kdybys zase něco neposral!" vyjela na mě. Byl jsem zvyklej na její výlevy, takže jsem prostě jen čekal, až ji to zas přejde. Někdy to vyventilovat musela, k mý smůle jsem byl většinou někde poblíž já. Zvláštní náhoda. "Spokojenej?" zafuněla. "Všichni kolem tebe se obětujou, aby ti zachránili zadek, ale ty vypadáš, jako by sis ani neuvědomoval, že mají vlastní životy! Kdy už konečně dospěješ, Cullene?"
Ne, tak tohle nebyl jen obyčejnej výlev… Překvapením se mi stáhnul obličej. Tohle totiž byla další dobře mířená rána. Zavrtěla hlavou a i s krabicí v ruce zmizela. Kurva. Ideální doba říct Emmettovi o tom, že dorazí Alice. Určitě bude mít radost…
Pochlapil jsem se a šel za ním do obýváku, odkud se ozýval zvuk puštěný televize.
"Emmette?" nakouknul jsem zpoza dveří. Rychle se po mně podíval, ani on nevypadal zrovna dobře, asi toho moc nenaspal. Došel jsem k němu a sednul si vedle něj na koženou sedačku. Nabral jsem si od něj hrst chipsů a strčil si je do pusy.
"Jak ti je, brácho?" zeptal se mě a sjel mě ustaraným pohledem. Pokrčil jsem rameny. "Z Rose si nic nedělej," usmál se a protočil oči. Fakt ji miloval, ale i on věděl, že občas… v jednom kuse přehání. I když teď měla nejspíš pravdu… "Má teď nějaký problémy s rodičema, tak je naježená…"
"Upřímně, Emmette, kdy ona nějakej problém nemá?" popichoval jsem ho. Rozesmálo ho to, ale stačil jsem si všimnout toho nepatrnýho úsměvu, kterej byl až pateticky rozněžnělej. Lítal v tom solidně. "Dneska volala Alice," začal jsem nenápadně.
"Jo? Už si nepíšete?" rýpnul si. Zavrtěl jsem hlavou.
"Mám tě pozdravovat…"
"Super," zamručel ledabyle a dál sledoval televizi.
"O víkendu přijede…" dostal jsem ze sebe a čekal na jeho reakci.
"Jako sem?" otočil se na mě.
"Už má letenku…" potvrdil jsem. "Dneska jsem se to dozvěděl, neměl jsem ani ponětí, že je něco takovýho v plánu," mluvil jsem hned dál. "Nikdo mi nic neřekl…"
"A nedělala si z tebe prdel?" nadhodil. Tahle varianta mě ani nenapadla, to k Alice nesedělo. Jo, měla svý období, kdy se mi snažila nakecat takový sračky, že nad nima zůstával rozum stát, ale to byla malá. Teď na tom byla jinak.
"Pochybuju," řekl jsem přesvědčeně. "Bude spát u mě, pokud ti to nějak nevadí… Prej maj prázdniny, nebo co to říkala." Chvíli byl ticho. Došlo mi, že nad tím přemejšlí a snaží se zvážit všechna proti, protože žádná pro momentálně neexistovala.
"Vždyť je jí patnáct!" vydechnul nakonec vyjeveně.
"Minulej rok, teď už šestnáct, Emmette," opravil jsem ho.
"To je ještě horší! Co tu s ní jako budeme dělat?" zeptal se zděšeně. Jen jsem pokrčil rameny, co čekal? Že ji vezmeme do parku nebo na hřiště? Asi trochu zaspal dobu.
"Je to jen víkend…" snažil jsem se ho uklidnit. "Pak zase tradá do zelený pustiny," ušklíbnul jsem se. "Potřebuje se dostat mezi lidi, musí ji to tam ubíjet." Vzpomněl jsem si na sebe a na to, jak šíleně mě Forks sžíralo. Jakmile jsem odjel, bylo to, jako bych se konečně mohl pořádně nadechnout. Pořádně si užít bez toho, abych myslel na to, že se o tom dozví celý město a bude si na mě ukazovat.
"Poletí tři tisíce mil, aby se mohla dostat mezi lidi?" zašklebil se Emmett. Znovu jsem pokrčil rameny. Nebyl jsem o nic nadšenější než on, že ji budu mít na krku, ale když jí to Esme s Carlislem dovolili a koupili jí letenku, nemohl jsem s tím nic dělat.
"Neviděl jsem ji půl roku, Emmette… Ale jestli je to problém, tak to pochopím. Můžu s ní bejt přes víkend někde jinde."
"Co tě nemá, to je v pohodě." Protočil oči. "Jen mě to překvapilo."
"Jo, tak to nás oba," uchechtnul jsem se a poplácal ho přátelsky po zádech. Udělal mi to samý, ale já se od něj prudce odtáhnul a rozkašlal se. "To je dobrý, Emme," ujišťoval jsem ho, když si se syknutím uvědomil, co udělal. Byl jsem jak lazar, na kterýho se nikdo nemůže ani blbě podívat, aniž by mu tím nezpůsobil doživotní následky. Bylo to pěkně na hovno.
"Nějaký novinky o Belle?" zajímal se, když na obrazovce naskočila další nechutná reklama na vložky. Nevěděl jsem, jestli ho vážně zajímá to, co se s ní děje, nebo se prostě jen pokouší ignorovat tu praštěnou reklamu, která po jejímž zhlédnutí nezůstal žádnej chlap stejnej jako dřív.
"Krom toho, že má dobrou trefu?" ušklíbnul jsem se a živě si vybavil její dlaň na svý tváři. Ale rozhodně ne v tom gestu, ve kterým bych si ji představoval. "Myslel jsem, že Carmen hodí echo, ale neozvala se. A mně už je to stejně u prdele," nahrbil jsem se. "Není to moje starost."
"Jo, děláš dobře, Edwarde," ujišťoval mě. "Nestojí to za to, vždyť se na sebe podívej. Kdys takhle vypadal naposled? Konec prváku? No jasně, ta oslava u jezera!" rozesmál se. Mně při tý vzpomínce tak do smíchu nebylo. Jak jsem kurva měl vědět, že ta slepice šuká s vyhazovačem, co snídá i večeří steroidy? Tenkrát to bylo dost vostrý. Přestávala to bejt sranda, když na mě vytáhnul nůž.
"Myslel jsem, že mě zabije," přiznal jsem ne úplně vážně. V tu chvíli mi to bylo jedno, měl jsem v sobě pár piv a než nás ten holohlavej mamlas vyrušil, měl jsem i dost napilno. Při tý vzpomínce jsem se zavrtěl. Byla fakt dobrá… Jak jen se jmenovala? Jinak jsem si ji pamatoval docela dobře. Vlasy měla rudý stejně jako rtěnku, kterou jsem si druhej den pracně smýval z péra. Jo, to mělo pořádný grády, i když jsme skoro nic nestihli.
"On by to neudělal, na rozdíl od Redaye," přisadil si Emmett. Už při včerejší cestě domů jsem dostal pořádnýho sprďáka. Až pozdě mi došlo, že má pravdu. Riskoval jsem vlastní krk kvůli ničemu. To nebylo zrovna dvakrát rozumný. "Byl na to moc velkej srab, navíc nebyl prachatej, takže by to jen těžko ututlal, zatímco…"
"Já vím, pan Právník by mě dokázal ututlat snadno, už jsi mi to říkal," zahučel jsem podrážděně. Jo, udělal jsem chybu, ale nemusel mi to omílat pořád dokola, bohatě to stačilo jednou, moje mozkový buňky si to pamatovaly.
"Jo," vzdychnul rozmrzele. "Jsem moc mladej, abych šel na pohřeb svýmu kámošovi…"
"Jsem moc mladej na to, abych tě k tomu nutil," šťouchnul jsem do něj. Když jsem to vzal kolem a kolem, možná jsem měl kliku, že jsem odešel jen s namoženýma svalama a ne s urvanou hlavou. Měl jsem svou hlavu rád a nerad bych se s ní loučil. "Černá k tobě totiž vůbec nesedí."
"Dík za upřímnost," zachechtal se. "Byla vážně nakrknutá, co?" syknul najednou tiše a škubnul hlavou směrem ke dveřím.
"Na stupnici od pěti do deseti je asi na dvacítce, chlape," politoval jsem ho. "Prej jsi v noci nezaskóroval," uchechtnul jsem se. Zamračil se. "Neboj, nesvěřovala se mi, plivla mi to do ksichtu jako moji chybu… Měl bys to vyžehlit, frajere," popostrkoval jsem ho. Jako odpověď jsem bral to, že vstal a nechal mě v obýváku samotnýho. Natáhnul jsem si nohy na konferenční stolek před sebou a chipsy si přitáhnul do klína. Tohle nebyl vůbec špatnej zotavovací program. Zesílil jsem trochu zvuk, abych případný nežádoucí zvuky, který jsem zrovna teď slyšet nepotřeboval, eliminoval a znuděně přepínal z kanálu na kanál. Dávali úplný hovno. A porno kanál jsme měli puritánsky odstřiženej.
Na stehně mi začal vibrovat mobil. Myslel jsem si, že je to Alice, ale byla to textovka od někoho úplně jinýho.
Díky, za všechno. Promiň, za všechno. B.
Ušklíbnul jsem se a rychle zmáčknul smazat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | 16. února 2012 v 10:22 | Reagovat

Hmmm to byla rychlost... :-D . Chceme další!!!! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama